Beseda s Marií Dudíkovou se koná 23. října 2016 od 18 hodin na Základní umělecké škole Velká Bíteš.

Marie Dudíková se skoro celý profesní život se pohybuje v transfuzní službě: jako laborantka a manažerka pro dárcovství krve, nejdéle působila na pozici vedoucí Odběrového střediska v Třebíči.  Spolu s námi se zamyslí nad krví a jejími záhadami. Dovíme se, koho poprvé napadlo využít krev k léčebným účelům, jaké problémy provázely první převody krve a pronikneme do zákonitostí krevních skupin. Seznámíme se s podmínkami dárcovství krve a plazmy, s průběhem odběrů i následnou výrobou transfuzních přípravků.

 

 

Do Krakova za papa Francescem

Sedíme unaveni na zídce v centru města a cpeme do sebe večeři pořízenou za talony. Kolem proudí davy lidí, což nás ale nevyvádí z míry, zvykli jsme si. Bavím se s Němkou sedící vedle mě, která má ale české předky. Její skupinka odchází, a proto se loučíme, už se asi nikdy neuvidíme.

Hluk a šrum najednou sílí. Nad námi se tyčí hrad Wawel a pod ním projíždí černá auta a motorky. Konečně nám dojde, že ti lidi, kteří stojí podél celé cesty, tam nečekají na vstup dovnitř, ale asi na něco, nebo spíš někoho, jiného. Pískot a jásot nás ubezpečí, že je to tady. Začíná akce! „Dělejte, zkusíme to proběhnout tudy.“ Rychle se prodíráme davy a dobíháme na plácek pod kopcem, kluci sprintují nahoru. V tu chvíli již vidím bílou střechu, a čím výš auto jede, tím lépe ho vidím – papež! Je tu, vidím ho na vlastní oči. Otáčí se na všechny strany, usmívá se a mává. Přesto že nedělal nic zvláštního, začal mě zaplavovat hřejivý pocit. Viděla jsem úžasného muže, skrze kterého ke mně bude v příštích dnech promlouvat Bůh. Snažíme se opět seskupit, Ondra natočil úžasný video, tak máme krásnou památku. Nikdo z nás to nečekal, nevěděli jsme, že tudy pojede, přiletěl teprve dnes. Radost nebrala konce, famózní zážitek, který jsme probírali celou cestu absurdně přeplněnou tramvají a vyprávěli všem, kteří byli ochotni poslouchat.

                Myslím, že tohle „akční“ uvedení do děje nejlépe přiblíží to, co jsme měli možnost prožít. Už na samotném příjezdu do Krakova bylo poznat, že se zde bude odehrávat něco neobyčejného. Celý český program se odehrával v nádherných prostorách kláštera cisterciáků v Mogile. Katecheze byly pod taktovkou biskupů, tudíž je jasné, že šlo vždy o velice hluboké myšlenky, které nám přibližovali milosrdenství. Celým programem nás provázel „youtuber“ Kešu, on dokázal osvěžit naše hlavy lusknutím prstů. Ale nepohybovali jsme se jen v čtvrti Mogila, ale vyráželi jsme i do centra Krakova. Cesty rozkodrcanými tramvajemi byly pokaždé velké dobrodružství, nikdy v životě bych si netroufla říct, že se do nich vejde takové množství lidí.

Kousek od centra se nachází i park Błonia, na kterém se odehrávaly důležité události – zahajovací mše, uvítání s papežem nebo páteční křížová cesta. Tyto akce byly vždy velkolepé, ale bylo při nich důležité obrnit se trpělivostí a shovívavosti vůči davu. Přesto si člověk uvědomoval sounáležitost, navíc vždy panovala veselá a přátelská atmosféra, která nám dávala zapomenout na všechny těžkosti spojené s přesuny. Navíc člověk  mohl potkat mnoho zajímavých mladých lidí, z nejrůznějších koutů světa. Někdy jsem nevěděla na kterou stranu se mám koukat dřív – na krásné francouzské skauty, nebo skupinu černoušků dělajících selfie.

Sobotu a neděli vše vyvrcholilo společnou sobotní vigilií a nedělní mší s papežem. Měli jsme štěstí a naše sektory se nacházely velmi blízko od pódia – nemám moc odhad, ale asi nějakých 200 metrů. Díky tomu jsme v sobotu mohli prožít vigilii obsahující svědectví, divadelní scénky, promluvu papeže a společnou modlitbu nejen z obrazovek, ale i s výhledem na podium. Po odjezdu Františka jsme si užívali koncert a spokojeně usínali společně s dalšími 2,5 miliony lidí. Nedělní mše byla v opravdovém spojení s celým světem, papež nás vyslal pokračovat v setkání v našich domovech. Promluvy, které nám věnoval, byly inspirující a apelující.

Když potkáte nějakého účastníka, zeptejte se ho na jeho zážitky, stojí to za to. A z našich svítících očí pochopíte, že tyto červencové týdny strávené pod dohledem Jana Pavla II. se nám opravdu vryly do duše.

/ Marie Šilhanová

(článek vyšel v Exitu 162, září 2016)

Safa Hassani byl klíčovým lékařem projektu brněnské neziskovky Podané ruce, který nastartoval pomoc drogově závislým v Afghánistánu. Postupně tam otevřel tři kliniky. Jeho úspěch ale v roce 2006 přerušil únos Talibanem. Po propuštění se stupňovaly výhrůžky jeho rodině, kvůli kterým nakonec emigroval.  Dnes pracuje jako dětský psychiatr ve Velké Bíteši a žije v Brně.

Zdroj: idnes.cz

Na besedu zvou Kolpingova rodina Velká Bíteš a KDU-ČSL.

Proč veřejná doprava u nás je jen o málo rychlejší než za Rakouska-Uherska? Jak zařídit, aby autobusy a vlaky měly lepší návaznosti? Jak by měl vypadat nový integrovaný dopravní systém Vysočiny a jak se dotkne Bítešska? Jak bude vypadat vysokorychlostní železniční trať, která povede přes Bíteš a příští generaci přinese úplně nové možnosti? 

Odpoví vám dva odborníci. Jaromír Kalina je náměstek primátora Jihlavy a kandidát na hejtmana a zabývá se možnostmi lepších dopravních spojení ve městech Vysočiny. Aleš Kratina je vedoucí odboru dopravy v Třebíči. Intenzivně se zabývá otázkou vysokorychlostní železniční trati. 

Milan Hron je předsedou spolku Pro Silva Bohemica, které sdružuje lesníky a přátele lesa vnímající lesní ekosystém v jeho celistvosti. Cílem spolku je podporovat a vzdělávat zejména lesníky a vlastníky lesů, kteří pěstují lesy přírodě blízkým způsobem, tedy pěstují les druhově, věkově a prostorově rozrůzněný. A o totéž usiluje v bítešských městských lesích hajný Jiří Nohel.

Ve své přednášce ukáží, že změny klimatu a časté kalamity nutí vlastníky a správce lesů změnit pohled na samotnou podstatu lesa a jeho pěstování. Nadešel čas vrátit přírodě možnost samostatně tvořit. A uvědomit si zodpovědnost vůči těm, kteří přijdou po nás.